Máme ještě vůbec domovy pro seniory? Nebo jen rapidně narůstající počet čehosi, co nápadně připomíná LDN, ale přitom to stojí zcela mimo rámec našeho zdravotnictví?
Domovy pro seniory, dříve pojmenované jako „Domovy důchodců“ byly ve své původní myšlence vesměs koncipovány jako jakýsi „druhý domov“ pro ty, kteří již nechtěli nebo nemohli žít ve svém dosavadním prostředí. Chápu, že se možná teď ušklíbnete, vždyť už Karel Kryl ve své písni „Důchodce“ precizně vyjádřil, jak se socialistický stát staral o své nejslabší. Mně jde ale o něco trochu jiného.
Do tehdejších Domovů důchodců přicházeli z našeho dnešního pohledu „mladí důchodci“, kteří byli víceméně soběstační a do Domovů se stěhovali často z rodinných nebo bytových důvodů, ve strachu z nenadálé zdravotní příhody, případně z důvodu společenské izolace. Tomu odpovídaly i dispozice a uspořádání jednotlivých Domovů. Klienti v nich obývali samostatné jednotky, jakési malé bytečky, ve kterých měli možnost stejně jako doma hospodařit po svém, uzamknout dveře, dát si třeba u zpráv pivo – zkrátka mít přiměřenou míru soukromí a osobní svobody. Řada z nich ještě patřila mezi tzv. pracující důchodce (kterým doba, opičící se po ruských zkratkách, vymyslela neodolatelné jméno prduch) a z Domova pravidelně docházeli do zaměstnání, aby si k důchodu něco přivydělali. A ačkoli jsem si vědom toho, že nedůstojné poměry a neurvalá atmosféra v řadě těchto zařízení byla nějakému pocitu skutečného domova na hony vzdálena, původní myšlenka druhého domova existovala a určovala režim a vnitřní podobu „důchoďáků“, z nich většina dodnes funguje.
Jenže doby se mění, možnosti medicíny se stále zdokonalují, lépe se o sebe staráme… A schovány ve stínu těchto pozitivních změn, kráčejí s nimi ruku v ruce i problémy, na které zatím náš stát nedokázal adekvátně zareagovat. Dožíváme se vyššího věku a do vyššího věku také zůstáváme v relativně dobré kondici. Oproti dřívějšku u nás navíc působí celá řada sociálních terénních služeb, které pomáhají starým lidem s řadou věcí – např. dovážkou hotového jídla, ve styku s úřady, při praní prádla, asistencí při osobní hygieně a v dalších oblastech. S pomocí těchto služeb dokáží dnes senioři zůstat žít ve svém bytě o mnoho let déle, než v dobách, když byli odkázaní pouze na sebe či příbuzné.
Tento nepochybně příznivý stav věcí s sebou nese ovšem to, že drtivá část lidí, kteří v současné době žádají o místo v domech pro seniory, je již ve stavu, kdy se o sebe sami postarat vůbec nedokáží. Spíše než sociální službu potřebují denní asistenci ošetřovatelů i zdravotníků, např. z důvodů inkontinence (cca 90% klientů), nepohyblivosti, či problémů se sebeobsluhou (oblékání, jídlo, osobní hygiena). Většina Domovů na toto není připravena, a to ani svými stavebními dispozicemi, ani personálně. Pro obsluhu víceméně samostatných seniorů je potřeba zcela jiná skladba a počet personálu, než na celodenní péči o nechodící inkontinentní staroušky, kteří se sami neobslouží ani u jídla. Navíc s prodlužující se dobou dožití přibývá markantně těch, které postihují různé druhy stařecké demence, a seniory s psychiatrickou diagnózou žádné sociální zařízení nepřijme. Jako člověk, který v jednom takovém Domově pracuje, to zcela chápu. I člověk zcela psychicky zdravý, jen prostě nepřizpůsobivý dokáže nebývalým způsobem „rozložit“ celé oddělení, natož psychicky nemocný. Ale představme si, že pečujete o takového to dědečka či babičku doma: čtyřiadvacet hodin denně, měsíce, roky…a není tu nikdo, kdo by z vás to břemeno alespoň načas sejmul. Odhady hovoří o tom, že v tuto chvíli chybí v Česku 15 000 lůžek pro staroušky s demencí. Místa ale chybí obecně. Podle ministerstva práce a sociálních věcí loni v celé ČR pobývalo v domovech seniorů takřka 40 tisíc lidí, ale dalších 12 tisíc se do nich z kapacitních důvodů nedostalo. To nejsou malá čísla.
Když to shrnu: v posledních letech u nás tiše a nenápadně došlo k tomu, že roli klasických domovů pro seniory (domovů důchodců) přebraly terénní pečovatelské služby, zatímco domovy pro seniory se začínají svým režimem i obsazením blížit spíše léčebnám dlouhodobě nemocných (LDN). Přitom jako sociální pobytová služba, nejsou ze zákona Domovy seniorů zdravotnickými zařízeními, a to navzdory své faktické podobě. Jsou také – na rozdíl od zdravotnických zařízení typu LDN – financované dílem z vlastních kapes klientů, dílem Ministerstvem práce a sociálních věcí plus nejrůznějšími dotacemi, ale už nikoli Ministerstvem zdravotnictví. Z této schizofrenické situace vyplývá nemálo problémů a otázek. Náklady na tento segment sociální péče přitom rostou: výdaje na dlouhodobou lůžkovou péči se pohybují dlouhodobě nad hranicí 56 procent, v roce 2014 se jednalo dokonce o zatím nejvyšší, šedesátiprocentní podíl na celkových výdajích na dlouhodobou péči. Je třeba se zamyslet, zda je v případě služby pro seniory závislé na cizí péči účelné dělení na „zdravotní“ a „sociální“. Zda se náhodou nejedná o novou společenskou potřebu, pro kterou je třeba oba pohledy a oba zdroje financování sloučit nebo alespoň smysluplně koordinovat a dozorovat.
Zlepšení do budoucna nelze čekat – česká populace stárne, podle expertů přibude v příštích patnácti letech až půl miliónu seniorů. Průměrný věk dožití se v Česku za posledních 15 let u mužů prodloužil o 4,2 roku na současných 76 let, u žen vzrostl o 3,4 roku na 82 let. Už teď máme značné množství seniorů, kteří nemají na pobytové a doplňkové služby dostatek peněz. Přitom stát i obce nabízejí nespočet nejrůznějších sociálních služeb, často masivně dotovaných. Jenže podle mých osobních zkušeností tyto služby často jen zneužívají „lehkoživkové“, profesionální dávkaři či příbuzní parazitující na staroušcích, aniž by se o ně skutečně starali – zatímco skutečně potřební o nich buď vůbec nevědí, či mají ostych nebo zábrany o ně žádat. Je alarmující, že sedm z deseti českých rodin si není jistých, zda dokáže zajistit důstojné stáří svých blízkých.
V tomto roce se dožívá 70 let nejsilnější poválečný ročník 1946. A bude třeba velké odvahy, aby někdo položil otázku, která je nepopulární, která zní neeticky a která nikomu nepřinese žádné politické body: totiž kolik nás bude péče o naše rodiče a prarodiče stát – a jestli na to vůbec máme. Ale jestli tu otázku někdo nepoloží a nebude se snažit na ni najít odpověď, možná se za pár let položí a rozloží – potichu a nenápadně – celá naše péče o staroušky.
Nerad jim říkám „klienti“. Mám je rád.
MUDr. Robert Hoffmann
Autor pracuje v pražském Domově pro seniory Nová Slunečnice.