Před nedávnem jsme si ve zprávách vyslechli, jak v Británii zřejmě budou muset z průčelí jedné starobylé univerzity odstranit sochu Cecila Rhodese, zakladatele bývalého státu Rhodesie na jihu Afriky, neboť prý studentům afrického původu se dělá úzko, když do školy vcházejí. Včera, jako takřka každý večer, jsme v zahraniční reportáži sledovali záběry, jak denně do Itálie přijíždějí (či spíše jsou za své peníze přiváženi) obyvatelé různých států Afriky v počtu statisíců za rok a naprostá většina z nich jen z ekonomických důvodů žádá v Evropě a většinou bez dokladů politický azyl. Přičemž není vyjasněno a nikdo neumí odpovědět na prostou otázku, co s nimi bude. Nikdo je totiž nechce. Zároveň nikdo, myšleno z evropských lídrů, to nechce veřejně přiznat. Nebo v londýnském metru nebudou moci nadále používat oslovení „Good morning ladies and gentlemen..“, ale genderově neutrální „Dobré ráno everybody..“ Marně přemýšlím, proč někdo, komu je nasloucháno, jasně neřekne, že afričtí studenti přeci nemusí do oné univerzity, kterou již více než sto let zdobí rhodesova socha, chodit nebo proč vůbec nelegální migranty (bez dokladů) do Evropy pouštíme a o gendrové politice, které v Evropě na počátku 21. století nerozumím, ani nemluvím. Jen se ptám, kam to spěje? Cožpak nemáme jiné problémy? To se všichni bojí nazývat věci pravým jménem?
Paralelu spatřuji s třicátými léty minulého století, kdy se také všichni báli označit Hitlera za agresora a jak to skončilo… Ale pojďme k nám domů. Jedu po dálnici a upoutají mě předvolební billboardy před-sedy poslanecké sněmovny Jana Hamáčka „Hypotéky bez úroků…“. Nevím, jestli pro všechny, nebo jen pro určité sociální skupiny, vše za situace, kdy je běžná úroková míra kolem 2 % p.a.. Inu slibem neurazíš. Jasně, blíží se volby, ale což opravdu chybí v Česku politická témata? Ať se snažím sebevíc,u politických stran a hnutí rozumné návrhy ve větší míře nenalézám. Snad ještě diskuze o úpravě daní. Komunisté chtějí daně po bolševicku zvýšit. Stát prý je chudý. Socialisté chtějí jedněm vzít a jiným dát, zřejmě ty bohatší musí konečně více přispívat na ty ostatní. (?) Má nás uklidnit, že devadesát procent z nás, na tom prý vydělá. Pravicové strany slibují nižší daně, pokolikáté už ? …
Přitom občany zajímají dva hlavní a navíc provázané problémy. Zdravotnictví a důchodová reforma. Přeci všem je jasné, že stárnutí obyvatelstva, které jde ruku v ruce se zdravějším životním stylem a lepší zdravotní péčí, nutně vede k neudržitelnému stavu podfinancování zdravotní péče a rostoucí-mu schodku na důchodovém účtu, což se plně projeví teprve v době ekonomické krize, která jistě při- jde. A pan Špidla na to konto prohlásil, že důchodovou reformu nepotřebujeme. Před několika dny jsem si ve známém deníku přečetl, že jeden pacient je ohrožen tím, že mu jeho zdravotní pojišťovna odmítá hradit nejdražší možnou léčbu, ale jen „tu druhou nejdražší“. Podrobnosti neznám, nemohu soudit, jak je léčba standardně nastavena, ale rozhodně bych sám za sebe uvítal tu nejlepší možnou léčbu. Co brání našim politikům prosadit možnost připojištění ke stávajícímu zdravotnímu povinnému pojištění? Navrhnout zdravotní reformu, která na jedné straně přivede více peněz do systému a na straně druhé alespoň částečně zamezí nadužívaní zdravotní péče. A co důchody? Každý z ministrů financí upozorňuje na skutečnost, že do budoucna nebude stát mít finance na zachování stávající úrovně starobních důchodů ve výši přibližně 40% průměrné mzdy. Kde je odvaha politiků tyto věci otevřeně říkat a bojovat za změnu? Která s politických stran nebo hnutí má v připravovaném volebním programu reálný návrh na zdravotnickou reformu? Jedni navrhují populisticky pouze „status quo“ ve stylu nepřipustíme, aby se s naším zdravím obchodovalo, druzí taktně mlčí nebo pouze připustí diskuzi například na téma „příplatky na zdravotní péči“, apod. Slovům „reforma zdravotnictví“ se každý rád vyhne.
Je to škoda a jediné vysvětlení je dlouhodobá ztráta odvahy, strach nás všech zbavit se nánosu tzv. „politické korektnosti“, obava politiků předstoupit před nás voliče a říkat pravdu, i když někdy málo příjemnou.
MUDr. Marek Zeman, MBA