V dermatovenerologii to začalo hned po sametové revoluci. Před tím léky z dovozu moc nebyly a těch pár protekčních Batrafenů nebo Locacortenů z dovozu z nesocialistických zemí kolem stovky za krabičku sice s rozpočtem zamávalo, protože hydrokortizon od Spofy byl pětkrát levnější, ale systém těch několik krabiček ročně v každém zdravotnickém zařízení nějak snesl. Přesto jsme ale většinu dermatomykóz nebo onychomykóz léčili (a často nevyléčili) magistraliter se sol. Castellani nebo čochtadlem profesora Záruby.
Jaký byl tenkrát šok, když se objevila účinná a bezpečná antimykotika s obsahem terbinafinu a itrakonazolu, která stála kolem tisícovky na krabičku, a na léčbu onychomykózy nohou se jich spotřebovalo osm. Těch skoro 8000 Kč byl absolutně nejvyšší představitelný strop, který si dermatolog uměl v léčbě představit.
O chvíli později tu byl ale cyklosporin, který nám dělá dobrou službu u chronických zánětlivých dermatóz a jeho cena opět zvýšila naše finanční představy – oproti antimykotikům tehdy asi na šestinásobek měsíčně.
O deset let později udělali výrobci frontální útok na psoriázu a nabídli nemocným s dosud nezvládnutelnou těžkou lupénkou zhojenou kůži za zhruba 300000 Kč ročně. Totální šok, který přece zdravotní systém nemůže unést. Ale zvládá to, možná s trochu nižší cenou (kolem čtvrt miliónu na pacienta a rok) na tisícovkách nemocných už deset let.
Aby toho nebylo málo, šel vývoj zase dál. Moderní léky proti metastazujícímu melanomu nebo lokálně progredujícímu bazaliomu změnily infaustní prognózu při prakticky neúčinných cytostaticích za několik tisíc korun na významné prodloužení OS při biologicích a cílených preparátech za několik miliónů korun na pacienta a rok. Od začátku 90. let se tak naše představy o drahé léčbě navýšily asi třistakrát.
Jak jsme se posunuli s našimi platy? Velmi dobře si pamatuji, jak jsem v roce 1984 nastupoval s tabulkovým platem v rozmezí 1550 až 1950 a můj tehdejší šéf mi dal rovnou (!) 1930 Kč čistého s odůvodněním, že si těch 20 Kč nechává jako motivační pobídku. Můj tatínek v té době těsně před důchodem dosáhl jako oftalmolog na závratný plat 3550 Kč hrubého. Na začátku 90. let vyskočily lékařské platy rychle nahoru, takže jsme se pohybovali na cca 5700 Kč. Dnes se politici domnívají, že lékaři vydělávají 60000 Kč měsíčně. Já sice ve svém okolí takového lékaře se základním platem neznám, možná se všemi přesčasy. To ale znamená, že oproti lékům s třistanásobným nárůstem jsme se posunuli na maximálně desetinásobek, střízlivě bych spíš řekl pětinásobek.
S platy se to díky ČLK nedávno trochu rozvířilo. Podepsaná dohoda mezi LOK a doc. Hegerem se nerealizovala, ale letos na 1. máje desetiprocentní zvýšení platů ve zdravotnictví slíbil premiér Bohuslav Sobotka. Podle ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka je jen třeba najít navíc 3,5 miliardy korun pro příští rok. Celkem to má stát spolu s letošním navýšením sedm miliard korun. Náklady chce ministr pokrýt hlavně zvýšením plateb za státní pojištěnce zhruba o pět miliard korun.
Desetiprocentní navýšení platů je pro lékařské odbory minimem, které by se už dál snižovat nemělo. Ministr financí Andrej Babiš ale řekl, že nechce navyšovat odvody státu na “černé díry” a mrhání prostředky ve zdravotnictví. Zároveň však říká, že by státní peníze do zdravotnictví měly být použity více na platy a méně na předražené nákupy vybavení. Ministr Němeček tuto paušální kritiku odmítl s tím, že nelze snižovat kvalitu poskytované zdravotní péče.
České zdravotnictví má podle ministra financí dostatek peněz na provoz, ale nemá je na investice. Důvodem je nehospodárnost, například management státních a krajských nemocnic není motivován k tomu, aby šetřil. Ministr zdravotnictví považuje výroky ministra financí za výsměch zdravotníkům. „Já myslím, že to už není ani veselé, kdyby byl 1. duben, tak řekneme, že je to vtipné, teď už to vtipné není. Myslím si, že je to skoro trošku výsměch zdravotníkům, protože rezervy, které ve zdravotnictví byly, jsou vyčerpány a já si myslím, že je třeba zareagovat realisticky a na tu argumentaci zdravotníků prostě reagovat podle toho, jak to skutečnost vypadá,” řekl Němeček novinářům v Ostravě v reakci na Babišovu kritiku.
ČLK vyzvala už počátkem března vládu k vytvoření krizového plánu. Prezident Kubek již dříve Andreje Babiše vyzval, aby se na něm podílel. Personální situace zdravotnictví je podle komory kritická. Řada nemocničních oddělení kvůli nedostatku lékařů a sester omezuje provoz, nebo se i zavírá. Dostupnost péče pro pacienty je ohrožena, varuje. Komora v dubnu také oznámila spuštění kampaně Zdravotnictví volá o pomoc a vyzvala vládu k jednání šéfů koalice za účasti krajů na téma zdravotnictví.
Ministr financí kontroval v dopisu Milanovi Kubkovi, že na rozdíl od něho vybudoval prosperující společnost a nežije pohodlně v socialistickém modelu dotovaném z daní jiných. Zdůraznil, že on i hnutí ANO se snaží věci v naší zemi zlepšit, a proto je pro něj velkým zklamáním, když Kubkovi jde jen o platy a ne o celkovou změnu prostředí, která zdravotnictví zlepší i pro českou veřejnost. Možná by prý měl v profesionální PR kampani ČLK občanům České republiky říct celou pravdu o českém zdravotnictví, aby lépe porozuměli celému problému a mohli si udělat objektivnější představu.
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek v návaznosti na to obvinil Andreje Babiše, že chce rozvrátit zdravotnictví a potom se ho zmocnit. Narážel tak na fakt, že Babiš vlastní několik reprodukčních center. Babiš odvětil, že české zdravotnictví je jedním z nejlepších na světě a „nesmysly pana Kalouska není třeba komentovat”.
Minulý týden jsem projížděl jižní Moravou a s ulehčením jsem sledoval charakteristické billboardy, kde na bílém podkladu vidíme dvě osoby v bílé rozhalence s optimistickým, ale rezervovaným úsměvem. Na levé straně je to stále stejná tvář, vpravo pak pro mne neznámý politik s krátkým, ale úderným statementem. Jeden pár informoval, že – Chceme chytré školství, přičemž druhý podal ještě jasnější a konkrétnější představu, že Chceme zdravé zdravotnictví. Tak už se moc těšíme, vzkazují zdravotníci.
Situace ve zdravotnictví nenechala klidným ani Václava Klause: „Proč pan Kubek srovnává platy v ČR a Německu a přepočítává je platným nominálním měnovým kursem? Proč nepoužívá přepočet – jak to dělají všechny seriózní domácí i mezinárodní instituce – pomocí parity kupní síly (PPP), která tak enormní rozdíl v platech neukazuje. To znamená korekci o cca 56 %. (Oproti nominálnímu kursu 27,28 – průměr roku 2015 – korun za euro, je PPP 17,48.) Je-li tedy plat u nás 60 000 Kč a v Německu (hypoteticky) 10 000 eur, neznamená to, že je tam plat čtyř či pětinásobný. Je zhruba „jen“ méně než trojnásobný.“
Z uvedeného je jasné, že je třeba nabídnout politikům objektivní pohled na situaci ve zdravotnictví, aby měli nezávislé jednotné noty pro své optimální rozhodování. Na takovém nelehkém úkolu už pracuje několik skupin. Pokud byste ke zmapování jakéhokoliv segmentu zdravotní péče měli jakékoliv poznatky, dejte mi vědět. Jak je to tedy? Máme na to? Myslím, že na změnu k lepšímu opravdu máme.
Prof . MUDr. Petr Arenberger, DrSc, MBA