Diskuze na téma univerzitních nemocnic u nás běží třetí desetiletí, a i nyní mám spíše pocit, že stávající návrh z dílny ministerstva zdravotnictví nebude úspěšný a současným parlamentem neprojde. Nehledejme v tom však neřešitelné problémy nebo nechuť většiny akademické, zdravotnické i laické veřejnosti tuto změnu udělat. Jde spíše o to, jak to udělat co nejlépe.
Stále se domnívám, že forma obchodních společností se stoprocentním vlastnictvím státu je tou nejlepší a osvědčenou cestou, jak s majetkem v řádu desítek miliard korun naložit. Cesta neziskových organizací dle speciálního zákona je cestou novou a ve smyslu tzv. páteřní sítě lůžkových zdravotnických zařízení, která by takto byla definována a početně omezena, i cestou přijatelnou. Někteří akademici i politici se bojí zadlužení stávajících fakultních nemocnic, protože nechtějí převzít do budoucna odpovědnost za něco, co nemohou plně zajistit. A nelze se jim divit. Z článku Zdravotnického deníku „Dvě z deseti budoucích univerzitních nemocnic hospodaří ztrátově“ vyplývá, že za uplynulé dva roky (2015,2016) jen dvě fakultní nemocnice z deseti – FN u sv. Anny v Brně a FN Královské Vinohrady – vytvořily v součtu ztrátu půl miliardy korun.
Ale situace je ještě horší. Troufám si se znalostí věci tvrdit, že většina fakultních nemocnici má nemalé závazky po lhůtě splatnosti a také velký tzv. vnitřní dluh, což znamená velkou potřebu investic do budoucna. Jistě, investice může poskytnout stát nebo evropské fondy, ale bude to stačit? Evropské fondy mohou být a patrně budou omezeny a stát bude mít dost jiných povinností především v oblasti bezpečnosti a také v oblasti důchodových účtů. Je tu také „povinná“ spoluúčast zdravotnických zařízení na dotačních titulech zpravidla ve výši 30 %, která může být limitující.
Ani se nelze divit, že Ministerstvo financí ČR nechce nemocnice oddlužit bez zásadních reforem, které české zdravotnictví potřebuje. Dotace by totiž nic nevyřešily. Jen by nemocnicemi „protekly“ a ničemu by nepomohly. U výše jmenovaných dvou nemocnic se totiž „zevnitř“ nic zásadního vyřešit nedá. Především mají z hlediska úhrad z veřejného zdravotního pojištění nedostatečné platby, dané oproti jiným nemocnicím méně výhodnou skladbou oborů. Prostě kdysi dávno v devadesátých letech minulého století byly některé obory nastaveny na vyšší úhrady, jiné na úhrady nižší a v následujících letech se to z větší části nezměnilo. Každoroční úhradová vyhláška MZ jen „zakonzervovává“ tyto rozdíly, které působí neřešitelné problémy: chátrání nemocnic, odchody personálu do ambulantní sféry, někdy i horší kvalitu léčby. Nejde tedy o nízké zálohy od zdravotních pojišťoven, nebo selhání managementu, i když vždy lze něco zlepšovat, ale o potřebu systémových změn a hlavně je třeba přestat si namlouvat, že naše zdravotnictví je stabilizované.
Ne, je kvalitní, ale stabilizované není. Potřebuje změny a s nimi teprve může jít ruku v ruce zákon o univerzitních nemocnicích.
MUDr. Marek Zeman, MBA