V prosinci 1989 jsme se skokem otevřeli světu a zároveň jsme do světa houfně vyrazili jako kobylky. Individuálně jsme našimi rozhrkanými škodovkami a žigulíky, nebo hromadně starými vyklepanými autobusy Karosa začali západní Evropu projíždět křížem krážem. Zaplavili jsme v první vlně hlavně příhraničí a velkoměsta – Vídeň, Paříž, Londýn. Kdo na to měl, vyrazil letecky do USA. Padaly hranice mezi námi a západním světem.
Nepadaly jen geografické hranice, padaly hranice ve vědě, umění, kultuře. Začala se na nás valit lavina nových výrazů v angličtině, která se v 2. polovině 20. století stala globálním jazykem. Leasing, marketing, consulting, business, později byznys, manager, později manažer… Mnohá slova ani nešla přeložit, natož pro ně v češtině zavést ustálený ekvivalent. Ostatně nedají se přesně přeložit ani nyní, protože souvisejí s určitou kulturou, která nám není úplně vlastní, a používají se proto nadále raději v anglickém originálu.
Pro nás, pro Čechy je jedním z těžko přeložitelných slov, možná lépe řečeno svým významem jedním z těžko převoditelných či přenositelných slov, slovo service. Podívám-li se do „Velkého americko-českého slovníku“ (editovaného mimo jiné Českou akademií věd a Univerzitou Karlovou), nacházím u slova service toto: „[´servis] 1. služba, služby, činnost v něčí prospěch; legal ~ právní služby, medical ~ lékařská služba…“
U nás jsme slovo servis používali už dávno i před sametovou revolucí, většinou v souvislosti s údržbou či opravou auta nebo domácích spotřebičů. Čili nic nového pod naším sluncem. Leckdo by si tedy mohl říct, že medical service není vlastně nic jiného než údržba nebo oprava našeho těla. Takový interpret by ovšem vězel až po uši v socialismu. Tak se totiž tehdy v jisté nadsázce, ne však příliš vzdálené od reality, odůvodňovalo, proč je třeba navštívit lékaře. Lékaři té doby byli přirovnáváni k instalatérům. Nejen proto, že dělali v principu podobnou práci jako instalatéři, ale i proto, že se tak chovali. Hrubě, arogantně, panovačně, přezíravě, nezdvořile, neslušně. Odpovídalo to přístupům tzv. diktatury proletariátu.
V lidové mluvě jsme šli tehdy k doktorovi, když nám bylo třeba zastavit nějaké kapání, prošťouchnout ucpané trubky, seřídit nějaké ventily, něco přiříznout, zalátat, zpevnit. Jednalo se v zásadě o mechanickou opravu. Brát člověka jako duchovní stvoření, z odborného hlediska jako celostní, komplexní a velmi komplikovaný systém, bylo medicinským přístupům nastoleným socialistickou diktaturou na hony vzdálené. Šlo o udržení pracujících v provozuschopném stavu.
Za starých časů
Vraťme se ale do ještě vzdálenější minulosti. Jít k někomu do služby, sloužit u někoho, znamenalo v našich zemích být něčí sluhou či služkou, být někomu poddaný, nemluvě o nevolnictví. „Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si…“ Bylo panstvo a byl sloužící lid.
Zcela specificky se slovo služba používalo a tradičně používá i nyní v církevních rituálech. Sloužit mši, sloužit bohu…
Za socialismu byla povinná vojenská služba, režim ji nazval: nejčestnější občanská povinnost. Vedle toho byly služba státu, služba lidu, diplomatická služby, ale třeba i úklidové služby. Říkalo se policejní služebna.
Nová ekonomika
Jako pamětník mohu doložit, jaký poprask u nás ale i v jiných zemích tehdejšího „socialistického tábora“ způsobila v 80. letech minulého století celosvětově publikovaná ekonomická studie, která zmapovala ekonomickou vyspělost všech zemí světa podle toho, jaká je struktura hospodářství té které země, v členění na primární sféru, sekundární sféru a terciární sféru. Jako primární sféru označila zemědělství a dolování surovin, jako druhou zpracovatelský průmysl (jinak řečeno výroba) a jako třetí označila sféru služeb.
Správným překladem a výkladem pojmů ve studii použitých a celé studie jako celku se tehdy zabývala Československá akademie věd jako nejvyšší orgán režimem povolaný k interpretaci takových odborných kategorií. Výsledky studie byly pro nás zdrcující, začátkem 80. let jsme patřily spíše mezi zaostalé země, protože u nás pracovalo ve službách jen několik procent našeho obyvatelstva, zatímco v nejvyspělejších zemích té doby procent několik desítek. Nejvíce pak už tehdy v USA (skoro polovina obyvatelstva). Na výsledky studie tehdy navázal Prognostický ústav, který výstupy studie ještě „rozmázl“. Následně se socialistický režim sesypal, stal se z ekonomického hlediska neobhajitelným.
Nechci zacházet do detailů, z ekonomického hlediska toto třístupňové členění flagrantně vypovídá o tzv. ekonomické přidané hodnotě. Ale nejen o ní. Struktura národní ekonomiky v konkrétní zemi podle tohoto kritéria výmluvně svědčí o celkové úrovni, o celkové vyspělosti země. Stát, který generuje své HDP převážně v zemědělství a v těžbě surovin, je zaostalý a dále relativně oproti jiným národním ekonomikám stagnuje, přesněji řečeno se na žebříčcích ekonomické prosperity dále propadá, protože k takové činnosti v primární sféře nepotřebuje vzdělané lidské zdroje. Stačí mu obrazně řečeno motyka nebo krumpáč, ne chytré a vzdělané hlavy.
Stát, který naopak „točí“ HDP ve službách, ke kterým se v dnešní době přidal i vývoj moderních technologií, nejen že potřebuje nejkvalifikovanější lidské zdroje, čímž vytváří vysoce kultivovanou a vůbec kulturně vyspělou společnost, hlavně ale taková ekonomika vytváří nejvyšší přidanou hodnotu – je dlouhodobě nejziskovější. Takové státy se stávají hegemony vývoje světa (ve 2. polovině 20. století to byly markantně USA).
Tento „nový recept úspěchu“ a vítěznou konkurenční strategii dnes aplikuje mnoho dalších zemí, většina globálních korporací. USA jsou v tomto nadále leaderem. V dnešní době tam podle kvalifikovaných odhadů pracuje ve službách více než 80 % obyvatelstva. V několika nejvyspělejších zemích EU je to okolo 60 – 70 %. Pro zajímavost: v 90. letech šlo v USA do vývoje moderních informačních technologií 50 % (slovy padesát procent) všech soukromých investic.
Na opačném pólu, na chvostu vývoje světa se nacházejí státy, které plundrují svojí krajinu těžením nerostů a které zamořují svá území zplodinami z výrobních provozů. Jejich občany nic nenutí se vzdělávat a podávat vysoce produktivní výkony.
Znalostní společnost
Nejvyspělejší lidské společnosti v nejvyspělejších zemích světa se na konci minulého století nazývaly informačními společnostmi. Byly silně orientovány na rozvoj odvětví ICT. Další vývoj v nich v současnosti pokračuje od informačních společností ke společnostem znalostním. O totéž se snažíme i u nás. Fandíme si, že se stáváme znalostní společností. Co to znamená? Znamená to, že se v ekonomické oblasti přesouváme ze sekundární sféry výroben a montoven do terciární sféry služeb, že obchodujeme se znalostmi spíše než s ingoty a kolejnicemi.
Lékařská péče představuje ve znalostní společnosti jednu ze stěžejních služeb a po právu je jí zde věnována vysoká pozornost. Představuje jeden z pilířů kvality života. Má to ale jeden háček – my, Češi, si musíme v našich hlavách poněkud pozměnit výklad a vážnost slova služba. Služba už není jako za dávných časů podřadnou činností, ale v moderní době naopak činností exkluzivní, vysoce úctyhodnou.
Ať si toto slovo budeme vykládat, jak chceme, tvrdá globální konkurence bez ohledu na naše lokální názory v nejbližší budoucnosti nekompromisně rozhodne, jestli budeme v poskytování služeb, a tedy i služeb lékařských, v tvrdém konkurenčním boji vítězit, nebo prohrávat. Jestli budeme spíše prodávat to chytré a naučené, co máme v hlavách, nebo jestli budeme vyspělejším ekonomikám otročit – vydělávat si náročnou fyzickou prací.
Pacient je dneska ve všech liberálních ekonomikách vyspělého světa zákazníkem, váženým klientem. Někdo zákazníka nazývá pánem, někdo králem, někdo dokonce bohem. Sloužit bohu… A dnešní rozmazlený a náročný zákazník si sám vybere, od koho si nechá poskytovat službu lékařské péče. Má v tomto zcela svobodné rozhodnutí, neboť si může vybrat lékařskou službu dle své libosti.
Zákazníky jsme my sami a stále více si my sami rozhodujeme, jaké zdravotnické zařízení nebo jakého doktora si k našemu ošetření vybereme. My sami určíme, co je v našich očích kvalita. A sami se rozhodneme, jestli si za ní připlatíme nebo ne. Nebo jestli pojedeme za kvalitou lékařské péče ke konkurentům do zahraničí.
Lze se oprávněně domnívat, že pro nás budou socialistické přístupy, které ještě někde u nás ze setrvačnosti ve zdravotnictví přežívají, nadále nepřijatelné.
Ing. Ivan Špingl